OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Rok se s rokem sešel a já vyrazil na koncert, který jakoby z oka vypadl dramaturgicky navlas totožné akci z minulého roku. DIVE a PRVNÍ HOŘE potvrdili, že ve vzájemných vztazích mají jasno. Nejde o žádný krátkodobý flirt, ale o dlouhodobý poměr.
Stejně jako před rokem vykopávají DIVE. Vysvětlovat na tomto serveru co hrají je dle mého akt přirovnatelný nošení dřevin do hvodzů, takže pojďme přímo ke koncertu. Ten nabídl ucelený průlet oběma dosud zaznamenanými kotouči a navrch přidal dvě nové kompozice. Otázkou zůstává, proč pouze dvě, když od vydání „Songs To Be Afraid Of“ uteklo již značně času na to, aby vzniklo něco víc a domnívám se, že stále ještě existuje dost lidí, kteří se na nový materiál těší. Podle slov samotných DIVE toho ve finále zatím opravdu více nemají, utěšením pro mne může být fakt, že set DIVE ten večer byl krasojízdou ve velkém stylu. Dáda se rozhodl uvádět skladby death metalově, takže přihlížející hejno posluchačů nebylo ochuzeno o opravdu pestrou kolekci hrdelních výlevů, po kterých si i sami instrumentalisté nebyli příliš jisti, jakouže skladbu to mají vlastně začít. Zazněla „Past“, „Slon“ i stařičký „Friendshit“, vystoupení nechybělo neopakovatelné psychopatické divadlo, které Dáda věrně a talentovaně předvádí každý koncert. Oproti koncertu před rokem má set zvuk jako víno, krom občasně brumující baskytary, které se tu a tam musel přidržet kabel u výstupu.
PRVNÍ HOŘE mají pozici loženou. I tady lze zopakovat větu o tom, že přibližovat žánr, který Pražáci hrají je asi zbytečné. Za prvé, většina čtenářů ví (popřípadě doplní znalostní mezeru v souvisejících článcích) a za druhé popisovat žánrovou směsku, kterou PRVNÍ HOŘE káží, je otázka spíše na (minimálně) bakalářskou práci. A jaký jejich set byl? Rozestonaný Pan Klaun před vystoupením pojídal koňské verze tabletek dodané plzeňskými farmaceutickými celebritami a Urza stále posmrkává, ale kdo neví, ten nepozná. Zdá se mi, že tato kapela má v Plzni vždy štěstí na nějaké ty bacily, minule se devětatřicetistupňovým čelem chlubil tuším Bertrám. Publikum spolupracovalo téměř při každé teatrální mezihře, při ukolébavce pan Klaun dokonce zapomněl virtuální dítě v publiku, které mu ho poctivě vrátilo, při foukání bublinek, si bublifuk naordinovaly celé první tři řady… Atmosféra výborná, zvuk parádní, pouštění basáka ze záložných disků sice působilo v kapele místy problémy se sehraností, ale v tomto případě jsem jen mávnul rukou. Vždyť jsou to holt taky jen lidi. Hrálo se až na výjimky ze čtyři roky starého alba „Commedia“ a hlavně pak z posledního „Lamenta“, zazněla i ochutnávka z právě připravovaného alba.
Oba sety jiné, přesto vzácně vyrovnané, a s parádním zvukem si udržely pozornost po celou dobu, člověk odcházel z pocitem příjemně stráveného večera ve společnosti dvou nejsilnějších a nejoriginálnějších crossoverových kapel v té naší kotlince.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.